panovnici_h.jpg, 94kB

Král a císař Ferdinand I.
(¤ 10.3. 1503, českým králem od 1526, † 25.7. 1564)

Narodil se Alcala de Henares u Madridu Filipu Sličnému a matce Janě (Juaně) Kastilsko−Aragonské. Stal se miláčkem španělského dědečka Ferdinanda, u něhož byl vychováván. Španělé jej měli rádi, a tak po smrti děda (1517) ho starší bratr Karel, který se ujal dědictví, poslal do Nizozemí k tetě. Zde se nadaný mladík stal žákem Erasma Rotterdamského. Pod jeho vlivem Ferdinandovo katolické a náboženské přesvědčení uzrálo a nabylo podoby humanistické snášenlivosti. Vzdělal se a pochopil, že kvalifikovanost je víc než rodová vznešenost. Po smrti děda Maxmilliána I. (1519) bylo na Ferdinandovi, aby splnil slib a oženil se s Annou Jagellonskou. Ferdinandovi se do sňatku nechtělo, ale svazek se stal prostředkem získání držav (na nátlak Uhrů, aby švagr krále Ludvíka byl řádně vybaven). Zprvu nevítaný sňatek se mu posléze stal celoživotním zázemím. Zásadní zvrat pro arcivévodský pár představovala tragická bitva u Moháče. Necelé dva měsíce po Ludvíkově smrti, 23.10., byl českými stavy zvolen. Stavové Moravy a vedlejších zemí koruny nebyli na sněm přizváni – ti Ferdinanda přijali jako manžela dědičky Anny. Vehementně se pustil do práce. Svému bratru sděloval po příchodu do Čech: „Pospíším si, seč budu s to, abych dal do pořádku záležitosti této země. Je zde spousta úkolů tak velkých a spletitých, že je to téměř k nevíře“. Na český trůn dosedl muž s pevnou koncepcí. Proti představám stavovského dualismu stavěl svoji představu centrální moci. Svou koncepci prosazoval promyšleně a krok za krokem, zatímco stavové (hašteřiví, malicherní, zaujatí vlastní hrabivostí) žádnou konkrétní představu státní organisace neměli. Stvořil úřady nového typu. Jeho poradními sbory byli odborníci, osobní rádcové. Vždy zdůrazňoval právní legitimitu svých kroků. Roku 1531 jej Karel učinil římským králem. Ambiciózní a schopný Ferdinand ukázněně své politické činy podřizoval cílům dynastické doktríny. Právě v době největší Ferdinandovy osobní ztráty (27.1. 1547 zemřela Anna) se vyhrotily vztahy mezi králem a stavy. Král potřeboval prostředky a vojenskou pomoc proti tzv. Šmalkaldskému spolku v Sasku, kde hájil habsburské zájmy. Reakce stavů se dala považovat za vzpouru a zradu. Ale statečnost je opustila hned, jak měl Ferdinand volné ruce. Jednal rázně a s rozvahou. Tresty pro šlechtu spočívaly jen v pokutách a domácích vězeních, ale tvrdě potrestal královská města. Uvalil ohromné pokuty, které později zmírnil, ale ochromil samosprávu zavedením politické kontroly – v Čechách se narodilo špehování a donašečství. Ferdinand na Čechy a Prahu zanevřel. Péčí o zemi pověřil druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského. Po politických i vojenských neúspěších abdikoval r. 1556 císař Karel V. (†1558) a Ferdinand se stává císařem a věnuje se říšské a evropské politice. Angažoval se r. 1555 na říšském sněmu, kde došlo k tzv. Augšpurskému míru – byl zde přijat princip „koho vláda, toho náboženství“. Doufal v opravy v církvi, ale tridentský koncil z let 1545−63 jeho naděje nenaplnil. R. 1556 povolal do Prahy 12 jezuitů, kteří ho zaujali svým vyspělým školstvím. Jejich fanatismus nesdílel a 1561 se v Římě postaral, aby po 90 letech měli Češi arcibiskupa. Byl jím mohelnický rodák Antonín Brus. Ještě na konci života, r.1564, vymohl pro Čechy povolení kalicha. Malý, hubený, pobledlý, přihrblý a nepřitažlivý muž s pěknýma živýma očima byl možná nejschopnějším Habsburkem na českém trůně. Střídmý, přesně uvažující, rozhodný a spravedlivý, pracovitý, nedružný, láskyplný manžel a starostlivý otec, postavil vybudováním impéria hráz tureckému přívalu do Evropy a jeho monarchie přežila věky. Ferdinand se po smrti Anny už neoženil, ani se nedotkl ženy, neholil si vous. Zemřel ve Vídni, patře na obraz Anny, kterou miloval „v životě i smrti nade vše pomyšlení“.

Královna Anna Jagellonská
(¤ 23.7. 1503 v Budíně, provdána 1506+1515, 26.5. 1521, † 27.1. 1547)

Dcera Vladislava Jagellonského a Anny z Foix. Bezstarostně vyrůstala až do svých 12 let v Budíně. Při královské korunovaci svého malého bratra Ludvíka v Praze 1509 ji otec na chvíli, aby neplakala, vložil na hlavu Svatováclavskou korunu, ačkoliv jí v té chvíli nenáležela. Ale jí bylo souzeno stát se českou královnou. Roku 1515 s nemocným otcem a bratrem přicestovala zlatem oděná do Vídně, aby byla provdána za některého z císařových vnuků. Ani tehdy nebylo určeno, za kterého, a proto ženicha zastupoval dědeček Maxmillián. To ji osvobodilo od Jana Zápolského, který usiloval o její ruku a poskytlo záminku k pobytu ve Vídni. Měla zde zůstat s nastávající švagrovou Marií a učit se německy. O tom, že se ženichem stane právě Ferdinand, se fakticky rozhodlo až r. 1519 a pro Annu to bylo zklamání. Nebylo na něho pomýšleno v dědictví – bezzemek bez vyhlídky na trůn. K sňatku došlo 26. 5. 1521 v Linci. Anna se měla přesvědčit, že Ferdinand jako manžel i osobnost bratra ve všem převyšoval. Vzájemná náklonnost vedla manžele k tomu, že Anna Ferdinanda doprovázela na jeho cestách po Čechách i říši a Ferdinand na to rád vynakládal peníze. Anna byla menší postavy a mírná, pohledná, s malými ústy, rudozlatými vlasy a velkýma modrýma očima. Měla družnou povahu, ráda tancovala, jezdila na koni, milovala lov, květiny a zahrady. Během manželovy nepřítomnosti byla pověřována regentstvím a obávala se o manžela, jak se svěřovala velkokancléři. Pro svých 15 dětí nechali manželé vypracovat výchovný program – který zaručoval pozoruhodnou úroveň vzdělání i pro dívky. O zdárné výchově si pořizoval zápisky i otec. Péče zahrnovala i pokyny, aby děti „chodily do lesa a na vzduch“. Dospělosti se dožili 3 synové a 10 dcer. Anna každoročně pobývala v Praze a Ferdinand pro ni dal vybudovat královskou zahradu plnou květin, ale také zeleniny, která se dopravovala i na vídeňský dvůr. První renesanční stavba v Praze – letohrádek královny Anny – Belveder, se zpívající fontánou, je věčná památka na Ferdinandovu lásku k manželce. Po požáru pražského hradu královna velmi přispěla na opravu katedrály (1541). Anna, v Čechách velmi oblíbená, se u svého chotě přimlouvala za různé provinilce. Přimlouvala se prý i na smrtelném loži. Zemřela 3 dny po narození poslední dcerky v Praze a byla pohřbena v katedrále sv. Víta. Po 17 letech byl podle svého přání pohřben vedle Anny i Ferdinand, „aby tak i ve smrti byli stále spolu“. Později byli uloženi v mramorovém mausoleu, které pro ně dal vybudovat Maxmilián a dokončil Rudolf.

Král a císař Maxmilián II.
(¤ 31.7. 1527 ve Vídni, vládl od 1564, † 12.10. 1576 v Řezně)

Nejstarší syn Ferdinanda a Anny. Urostlý a sličný arcivévoda byl poddajný veselý princ, laskavé povahy, přívětivý, vzdělaný, obratný v řeči a se smyslem pro umění. V mládí se učil latinu, španělštinu, němčinu, maďarštinu, češtinu, italštinu a francouzštinu. Jeho vychovatel, Alsasan Wolfgang Schiefer, byl žákem Martina Luthera. Jeho vlivem princ sympatizoval s luteránstvím a celý život se přátelil s německými knížaty. Otci jeho názory dělaly starosti. Jako protiopatření byl oženěn r. 1548 s bigotně katolickou španělskou sestřenicí Marií a proti své vůli poslán do Španělska. Po svatbě udělil novomanželům císař Karel úřad španělských místodržících a se synem Filipem odjel do Nizozemí. R. 1550 došlo mezi Karlem a Ferdinandem k roztržce v otázkách nástupnictví v říši a Ferdinand povolal Maxmiliána do Vídně. Už v dubnu 1549 byl přijat českými stavy a byl mu přiznán titul českého krále. Jeho protišpanělský postoj se prohluboval zároveň se zájmem o protestantismus a překračoval hranici kompromisního katolicismu otcova. Ten se snažil zabránit jeho odpadlictví. R. 1560 se Maxmilián podvolil. Odmítal tvrdou španělskou politiku v Nizozemí, ale trval na jednotě rakouského domu (Casa Austria). Vyhnul se roztržce s bratrancem Filipem, který mu nedůvěřoval. R. 1562 byl zvolen a 20.9. korunován českým králem, téhož roku ve Frankfurtu korunován římským císařem a r. 1563 v Bratislavě uherským králem. Až do Ferdinandovy smrti se stal regentem otcovských zemí. Pro neustálou hrozbu z východu (válka s Turky 1566−74) musel být k protestantismu povolným a 1568 dovolil ústně české šlechtě náboženskou svobodu. Jeho smírný postoj umožnil silné postavení stavů. Maxmiliánovým sídelním městem byla Vídeň. Založil zde dvorskou knihovnu, v jeho službách pracoval Charles de l’Ecluse (Carolus Clusius), botanik. Maxmilián měl rád květiny. Prahu, která byla lidnatější a rozlehlejší oproti Vídni, navštívil 4x. Neměl pevné zdraví. Už 1575 prosadil v Čechách volbu syna Rudolfa a následně i jeho volbu římskoněmeckým králem a císařskou korunovaci. Toho roku se Maxmiliánovo zdraví zhoršovalo. 1.6. 1576 odjel do Řezna na říšský sněm a už nemohl dokončit zasedání. Manželka Marie mu byla vždy nablízku a obětavě i s láskou o něho pečovala. Před smrtí jej nutila ke zpovědi, ale nevyhověl jí. 12.10. ukončil syn Rudolf jednání sněmu a stačil ještě informovat umírajícího otce. 22.3. 1577 byl Maxmilián uložen do mausolea ve svatovítské katedrále, které budoval pro rodiče. Dodnes si nejsou historici jisti jeho konfesí, i když se formálně nikdy neodtrhl od staré církve, na které bylo postaveno habsburské státnické dílo.

Královna a císařovna Marie Španělská
(¤ 21.6. 1528 v Madridu, provdána 1548, † 26.2. 1603 ve Villamonte ve Španělsku)

Dcera císaře Karla V. a Isabelly Portugalské byla vychovávána se svým bratrem Filipem jako objekt rodové politiky. Byla provdána v zájmu habsburské dynastické jednoty za nejstaršího bratrance Maxmiliána. Karel usiloval o vzájemné následnictví a také měla zabraňovat manželovým sympatiím k protestantismu. Manželé se lišili ve všem, přesto měli pěkné manželství. Maxmilián se usadil a Marie byla k němu shovívavá a obdařila jej 16 dětmi. R. 1552 přivezl Maxmilián manželku s dětmi do Vídně. Marii se nechtělo ze Španělska, ale fanatické přesvědčení o poslání ji povzbuzovalo. Podnebí Marii nesvědčilo a stýskalo se jí, ale snažila si zvyknout. Španělské mravy Mariiny družiny a militantní katolicismus jejího zpovědníka způsobovaly ve Vídni napětí. Marie řadila otázku pravé víry nad všechny osobní zájmy, chladná i vypočítavá, nezahrnovala příliš děti něhou. Po narození je svěřovala do péče kojných a pečovala hlavně o jejich katolickou výchovu. Byla znepokojena, když otec vybral pro děti za učitele Jiřího Muschlera, profesora dialektiky na vídeňské universitě. Maxmilián nesnášel katolický fanatismus a nepřipouštěl, aby ovlivňoval vývoj jeho dětí. Oddaloval vyslání Rudolfa a Arnošta do Španěl, které si Marie vymohla. Zatímco matka se loučila bez lítosti, otec s pochybami. Prosadila podivný sňatek dcery Anny se strýcem Filipem. (Stala se tchýní vlastního bratra a tetou vlastních vnoučat.) R. 1571 byli princové doma, ale výsledky španělské výchovy, od které si tolik slibovala, Marii zklamal. Rudolf se nestal tak ortodoxním katolíkem a měl svérázný zasvěcený vztah k umění, nejevil zájem o hazard ani o kolektivní zábavu, ba ani o lov. Za manželova života byla v Praze jen 3x. Její příjezd byl pro Pražany spojen s nevídanými slavnostmi s živými obrazy. Maxmilián mnoho neutrácel, ale Marie byla marnotratná − především, na velkolepé dary církvi. Její korespondence se Španělskem tvořila důležitý prvek vídeňské politiky. Ale Maxmiliánův odstup od švagra Filipa se jí nepodařilo překlenout a Filip jí to nikdy neodpustil. Po manželově smrti zůstala Marie v Praze se synem Rudolfem a dcerami Alžbětou (vdovou po francouzském králi Karlu IX.), Markétou a Eleonorou. Přijeli i španělské dvorní dámy, některé se v Čechách vdaly a přinesly nové zvyky a jiný způsob života. Syna Rudolfa se neustále snažila převychovávat, rozčilovala ho a nutila ke sňatku se sestřenicí Isabellou Klárou a odsuzovala jeho záliby. V Praze dala na Hradčanech postavit kapli sv. Vojtěcha. Roku 1580 zemřela v Praze dvanáctiletá dcera Eleonora a v Madridu Anna a Marie se rozhodla odjet do Španělska. Bratrovi chtěla pomoci s výchovou sirotků. Panovačná a umíněná císařovna vedla téměř klášterní život. Dcera Alžběta odmítla stát se pátou ženou strýce Filipa, odmítla i Markéta a obě odešly do kláštera. Filip ji podezíral z touhy stát se regentkou. Zemřela osamělá a zahořklá.

Král a císař Rudolf II.
(* 18. 7. 1552, vládl 1576 – 1611, † 20. 1. 1612)

Syn Maxmiliána a Marie Španělské. Byl od svých 11 let vychováván ve Španělsku. Po otcově smrti se čtyřiadvacetiletý Rudolf, hezký muž střední postavy, pečlivý ke svému zevnějšku a osobně milý, laskavého pohledu, ujal svého údělu. V prvých letech vlády (1576 – 1580) se projevoval jako nadějný vladař a zdálo se, že bude otcovým důstojným nástupcem. K nekatolíkům se choval zdrženlivě, ale nepotvrdily se obavy z jeho španělské výchovy a Češi vítali jeho zájem o Prahu. R. 1580 váženě onemocněl. Nemoc trvala několik měsíců a šlo asi o první známky duševní choroby. Vláda se soustředila do rukou rádců a ti už ji nepustili ani po císařově uzdravení. Rudolf však již nikdy nebyl zcela duševně zdráv. Nemoc se vracela s různou intenzitou, aby po sedmnácti letech vypukla naplno. Roku 1583 přijel císař do Prahy a označil ji „za stolici Jeho Milosti císařské nejpřednější“ a zvolil ji za svoji rezidenci. Do Prahy se nastěhoval několikatisícový dvůr mimořádného lesku, stala se tak centrem kultury, věd a umění. Rudolf se obklopil čaroději, alchymisty, astrology, fantasty, šarlatány, ale i umělci a skutečnými vědci. Město rostlo, ale císař se uzavíral do sebe. Rudolf sám obratně maloval a ovládal zlatnické řemeslo, vyznal se v alchymii a účastnil se experimentů. Nezajímala ho literatura a hudbu nesnášel. Vydal privilegium pro cech pražských malířů, v němž bylo uvedeno, aby „za řemeslo pokládáni nebyli a řemeslem se nejmenovali, nýbrž umění malířského“. Všechny tyto ušlechtilé Rudolfovy záliby však nevyvážily jeho neschopnost a nechuť zabývat se vladařskými povinnostmi. Nad Prahou i celou monarchií se vznášelo jako těžký mrak císařovo šílenství. I když uznával potřebu následnictví, neměl chuť se oženit. Nesnášel většinu příbuzných, ale bratra Matyáše nenáviděl. Přesto nechal na příbuzných válku s Turky (1593 – 1506), boj se mu ošklivil. Když na konci vleklých konfliktů arcivévoda Matyáš dohodl podmínky příměří, Rudolf dohody sabotoval. Členové habsburské rodiny si už dávno uvědomovali Rudolfův duševní stav a r. 1606 tajně zvolili za hlavu rodu Matyáše. R. 1608 byl Rudolf nucen v tzv. Libeňské smlouvě předat Matyášovi Uherskou korunu, Dolní i Horní Rakousy a Moravu, a uznat ho příštím českým králem. Rudolfovi zůstalo České království, Slezsko, Lužice a formální tituly. Rudolfa ovládala už pouze touha pomstít se Matyášovi. Čeští stavové, kteří zachovali Rudolfovi svoji věrnost, sledovali krátkozrace své zájmy. Pod nátlakem jim podepsal Rudolf 9. 7. 1609 tzv. Majestát. Šlo o listinu zaručující náboženské svobody pro českou konfesi (sdružovala utrakvisty, české bratry, luterány a kalvinisty). Svoboda vyznání v ní platila i pro poddané, ale hlavně Majestát zaručoval početní rovnost mezi katolíky a protestanty při obsazování výnosných zemských úřadů. Byl nejliberálnějším dokumentem tehdejší Evropy, ale trvale neudržitelný. Nyní Rudolf nenáviděl také české stavy a snil o vojsku. Tehdy se mu vlichotil jeho třiadvacetiletý bratranec Leopold Štýrský, pasovský biskup, a přivedl pasovské žoldnéře. Na věrolomném pozvání pasovské soldatesky měli vinu i militantní čeští katoličtí šlechtici. Když se pasovským nepodařilo dobýt Prahu, poplenili Čechy. Dalšímu drancování zabránil velkoryse Petr Vok. Obětoval rožmberský poklad na vyplacení žoldnéřů a jejich odchod. Na obranu země stavové ustanovili vládu třiceti direktorů, shodli se na nutnosti Rudolfovy abdikace, i na nástupci Matyášovi. Rudolfovi byl ponechán Pražský hrad a velkorysý roční důchod. Nešťastný císař, naplněný nenávistí, zemřel na tuberkulózu, ztvrdlá játra a příjici.

Král a císař Matyáš
(* 24. 2. 1557, vládl 1611 – 1619, † 20. 3. 1619)

Arcivévoda Matyáš, třetí syn Maxmiliána a Marie, byl vychováván a vzděláván pod dohledem rodičů v Rakousku. Patnáctiletý se jevil jako drzý, rozmazlený, sebevědomý a ješitný mladík. Na rozdíl od Rudolfa však byl otevřený a důvěřivý. Byl zklamán otcovým ustanovením – náležela mu jen roční renta, jako ostatním arcivévodům. Tajně opustil Rakousko a nechal se 1578 prohlásit nizozemskými generálními stavy za generálního místodržícího. Jeho pravomoci byly pochybné, byl bez prostředků a ve státní radě převažovali protestanté a stoupenci Viléma Oranžského. Rudolf měl pro Matyášův nešťastný podnik jen málo pochopení a španělský dvůr už vůbec žádné. Dobrodružství skončilo po třech letech neúspěchem a prestiži mladičkého Matyáše to ublížilo. I jeho další pokusy po uplatnění nevyšly, tak žil v Linci v nemilosti bratra. Až když se starší bratr Arnošt stal nizozemským místodržícím, jmenoval ho Rudolf správcem Rakous. I zde se vyhrocovaly vztahy mezi konfesemi a Matyáš musel protestantským zemským stavům projevovat jistou toleranci, ne z přesvědčení, ne ze slabosti, ale potřeboval daně. R. 1593 vypukla válka s Turky. Matyáš občas přebíral vrchní velení. R. 1595 se stal po Rudolfovi nejstarším členem rodu a odpovědnost mu velela chopit se iniciativy. Stále nebyla vyřešena nástupnická otázka. R. 1606 byl arcivévody tajně uznán hlavou rodu, ale podporu musel hledat hlavně u protestantských stavů. Habsburkům se totiž vymstil ostrý protireformační kurz v Uhrách (povstání proti řádění katolíků vedlo ke spojení s vezírem Mehmedem III.). Matyáš jednal realisticky a dosáhl míru na dvacet let. V Praze radikální katolíci propadli panice. Rudolf měnil postoje a sabotoval smlouvy, které Matyáš vyjednal, prohlásil bratra za zrádce, až Matyášovi a uherským stavům došla trpělivost. Když ještě r. 1608 nebyly smlouvy od Rudolfa podepsány, svolal Matyáš do Bratislavy sněm. Zde byla uzavřena uhersko-rakouská stavovská konfederace, která zmocnila Matyáše, aby hájil platnost mírových smluv proti každému, kdo by chtěl znemožnit jejich realizaci. Rudolf plakal, vyhrožoval sebevraždou a pokoušel se nenáviděného bratra zastavit magickými úkony. Matyáš udržel příměří s Turky, mobilizoval armádu a vyjednal prostřednictvím Žerotínovým s moravskými stavy přistoupení ke konfederaci. Vydal manifest k českým stavům a pozval je na sněm do Čáslavi. Postupoval pomalu, s taktickým otálením přes Moravu. Češi se k němu, až na výjimky, nepřidali (Matyášovým stoupencem byl např. Petr Vok). Postup vojska se podobal spíš manifestaci, než válečnému tažení. Matyáš dával bratrovi čas i šanci k dohodě. Dva a půl měsíce leželo vojsko u Prahy, než došlo k tzv. Libeňským dohodám. Pokus nenávidícího Rudolfa obnovit boj s pomocí Leopoldových žoldnéřů vedlo k jeho definitivní kapitulaci. Matyáš byl korunován ve slavnostním kroji uherské šlechty v katedrále Sv. Víta r. 1611. Stavové předložili novému králi své požadavky a Matyáš projevil obratnost – stavové nerozhodnost. Sliboval ústně, před zlistiněním kličkoval. S odkazem na příští sněm a s úlevou opustil Prahu, která ztratila definitivně postavení císařské rezidence. R. 1612 byl ve Frankfurtu zvolen a korunován císařem. Jeho ctižádost tím mohla být ukojena. Ale jeho život byl řetězem zklamání. Říšské stavy se rozštěpily na protestantskou Unii a katolickou Ligu, říšský sněm byl ochromen a množily se příznaky blížící se velké války. Matyáš měl málo prostoru pro manévrování a přesto projevil politické nadání a jeho působení není doceněno. Aby nemusel do Čech, oželel daně za tři roky, ale nové turecké nebezpečí ho přinutilo svolat sněm. Ačkoliv neměl rád bratrance Ferdinanda Štýrského, respektoval rozhodnutí rodiny a s jeho následnictvím souhlasil. Těžší bylo prosadit jeho přijetí českým sněmem. Katoličtí místodržící zvolili taktiku, která protestantské stavy zaskočila. Ti po taktizování a oddalování nakonec Ferdinanda zvolili. Při korunovaci r. 1617 potvrdil Ferdinand zemské svobody, včetně Majestátu, ale místodržícím nechal volné ruce a ti opozici provokovali. 23. 5. 1618 hrstka domluvených mužů vtrhla do dvorské kanceláře a svrhla místodržící Slavatu a Martinice i s písařem Fabriciem z okna. Cílem bylo upozornit Matyáše i Ferdinanda na neplnění Majestátu. Matyáš neměl rád krvavá řešení. Stál o smírná jednání a vyměňoval si se stavy zdvořilé dopisy a otcovsky jim domlouval. Jiný názor měl řádně zvolený bratranec Ferdinand. Konflikt se rozhořel naplno. Matyáš ztratil veškerou chuť do života a několik měsíců po smrti milované manželky mezi hrstkou věrných zemřel.

Královna a císařovna Anna Tyrolská
(* 4. 10. 1585, provdána 1611, † 14. 12. 1618)

Byla dcerou Ferdinanda Tyrolského a matkou jí byla jeho druhá manželka Anna Kateřina Gonzaga Mantovská. Vyrůstala v Innsbrucku a vlivem matky byla přísnou katoličkou, příznivkyní kapucínů. R. 1611 se provdala za bratrance, českého a uherského krále Matyáše, o dvacet osm let staršího. Matyáš se stal po smrti strýce Ferdinanda Tyrolského (1695) místodržícím v Tyrolsku a ucházel se nejprve o jeho vdovu, Anninu matku a svoji sestřenici, ta však dala přednost klášteru. R. 1612 byla Anna s manželem korunována císařovnou. Uherskou královnou se stala v Bratislavě r. 1613 a v Praze byla korunována až r. 1616. Po své korunovaci věnovala Anna nově ožívajícímu poutnímu místu ve Svatém Janu pod Skalou jako díkůvzdání skvostný alabastrový oltář. Matyášovo manželství s Annou bylo šťastné, ale přes velké doufání bezdětné. R. 1615 sice přišla zaručená zpráva o Annině těhotenství, ale bylo to jen zbožné přání. Anna měla málo pohybu a ráda jedla – a tak ztloustla. Když r. 1618 císaři ohlásili arcivévoda Maxmilián a následník Ferdinand zatčení jeho rádce kardinála Melchiora Khlesla, který radil ke smíru s českými stavy, Matyáš, upoutaný záchvaty dny na lůžko, zrudl vzteky a mlčel. Anna však energicky vyčetla Ferdinandovi nevděk. Ve Vídni podporovala kapucíny a spolu s Matyášem založila 1617, a závětí zabezpečila, nejen klášter, ale i pozdější habsburské pohřebiště v jeho kryptě. Po dokončení hrobky sem byla těla Anny a Matyáše přenesena.

Král Fridrich Falcký, zvaný Zimní král
(* 16. 8. 1596, vládl v Čechách 1619 – 1620, † 29. 11. 1632)

Pocházel z významného říšského knížecího rodu Wittelsbachů. Otec Fridrich IV. Upřímný (1574 – 1610) sjednotil říšské evangelické stavy a r. 1608 vytvořili tzv. Unii. Matka Lukvika Juliana Nasavská byla dcerou Viléma Oranžského. Falc se vyznačovala bojovným kalvinismem. Fridrich se stal po smrti svého otce falckrabětem Fridrichem V., kurfiřtem falckým a také říšským vikářem. Do politiky vstoupil dobrotivý a ovladatelný mladík, trochu lehkomyslný, jež v obtížích nechával vše na Bohu. Šestnáctiletý přijel (1612) do Londýna jako nápadník a na královskou rodinu udělal výborný dojem. Král Jakub mu udělil prestižní podvazkový řád. Po půl roce odjížděl domů do Heidelberku s manželkou Alžbětou a bohatou výbavou. 2. 6. 1618 přišla do Heidelberku zpráva o pražské defenestraci. Fridrich byl na rozpacích. Jako protestant, ale také kurfiřt. Radil ke smíru, zvláště když po smrti císaře Matyáše byl do nové volby povinnen plnit roli vikáře říše. Zatímco byl novým císařem zvolen, i Fridrichovým hlasem, Ferdinand II., sesadili čeští stavové Ferdinanda a nabídli korunu Fridrichovi. Ten váhal a radil se o tom s tchánem, anglickým králem Jakubem. Po měsíci nabídku přijal. Tento osudový krok, pro který nakonec ztratil i rodnou Falc, činil bohužel špatně informován o poměrech v Českém království. Fridrich s Alžbětou dorazili 31. 10. 1619 k letohrádku Hvězda na Bílé hoře. 4. 11. byl Fridrich korunován a 7.11. byla korunována i královna. Rok a týden, který měl Fridrich ke svému vládnutí vyměřen, byl naplněn pilnou činností. Úkoly v říši, oficiální cesty po království a osobní účast při válečných akcích. Mezitím hledání finančních prostředků (česká šlechta, ač šlo o její při, byla skoupá). Za pochodu se tak stával vojevůdcem a vladařem. Ve volných chvílích se stačil i pobavit. Rád tančil, když napadl sníh, šel si zasáňkovat a v létě se staroměstskými mládenci přeplaval Vltavu. Zatímco Fridrich přechodně opustil armádu, aby přijal anglické vyslance, došlo k dlouho odkládanému střetu na Bílé hoře (8. 11. 1620). Za necelou hodinu bylo po všem. Následující den byla už královská rodina na útěku do Slezska. Ani vedlejší země koruny se Fridrichovi nepodařilo udržet. Vítězný císař vyhlásil nad Fridrichem říšský acht (klatbu), a tak rodina mohla hledat útočiště jen v Nizozemí. Generální stavy přijaly rodinu v Haagu a poskytly azyl i apanáž. R. 1622 se Fridrich marně pokusil s mansfeldovou armádou získat rodnou Falc. Nová naděje mu svitla se vstupem Gustava Adolfa, švédského krále, na bojiště. Setkali se 1. 2. 1632 a Fridrich postupoval se Švédy až do Mnichova. V listopadu se jejich cesty rozdělily. 16. 11. padl Gustav Adolf, zatímco se Fridrich vracel do Leydenu. Poslední zastávka českého Zimního krále byla v Mohuči. Od počátku října trpěl infekcí, později rozpoznanou jako morová horečka. Šestatřicetiletý Fridrich zemřel náhle 29. 11. Jeho ostatky byly napřed uloženy v Oppenheimeru, ale jeho věrný bratr Ludvík Filip, který mu byl vždy nablízku, doufal, že bude moci uložit bratra v Heidelberku. Nakonec musel zvolit Sedan – místo, kde byl Fridrich vychován. V září 1637 opustil Ludvík Filip se svým smutným nákladem Mety a pokusil se dojet do Sedanu…

Královna Alžběta Stuartovna
(* 19. 8. 1596, provdána 1613, † 13. 2. 1662)

Dcera Jakuba I., anglického krále, a Anny Dánské. O sličnou nevěstu, „perlu Británie“, byl na evropských panovnických dvorech velký zájem, ale protestantský britský dvůr vyžadoval nekatolíka. Falckrabě Fridrich V. se objevil v Londýně v listopadu 1612 s velkým doprovodem a okamžitě se zalíbil králi, královně a především rozpustilé princezně – ta mu v rozporu s etiketou nastavila k políbení ústa. Sjednanému sňatku nezabránila ani smrt korunního prince Jindřicha z Walesu, Alžbětina bratra. Týž den, kdy končil smutek po zemřelém princi, se konala svatba (14. 2. 1613). Nejšťastnější roky prožili v Heidelberku, kde se už  na Nový rok 1614 narodil syn Jindřich Fridrich a brzy po něm Karel Ludvík a Alžběta. Knížecí pár pečoval o děti velmi osobně, neodkládal je chůvám. Krásná, nadaná, lehkomyslná a mimořádně ctižádostivá falckraběnka, marnotratná a hravá, se ani trochu nezajímala o problémy v Německu, ani se německy neučila. S manželem hovořili a psali francouzsky. Když Fridrich zpravil Alžbětu o české volbě, byla to i její ctižádost, která ho vedla k osudnému rozhodnutí. Na cestu do Prahy se Alžběta vypravila ve vysokém stupni těhotenství a už 27. 12. Porodila v Praze syna Ruprechta. V té době došlo v Praze k politováníhodným událostem, souvisejícím s příchodem militantních kalvinistů. Šlo o tzv. vyčištění chrámu. Ve snaze vyvrátit z kořenů modlářství byly ničeny inventáře pražských kostelů, včetně svatovítské katedrály. Chtěli chrámy jako prázdné prostory bez obrazů a útočili i na luterány, kteří mnohé poklady zachránili. Fridrich byl od Alžběty často odloučen povinnostmi, a proto se zachovala bohatá korespondence svědčící o hlubokém a vřelém vztahu. (Dochovala se jako kořist spolu s podvazkovým řádem Maxmiliána Bavorského po bitvě na Bílé hoře.) Z Prahy královna odjížděla, opět těhotná, do Vratislavi, a pak sama s Ruprechtem k Fridrichovu švagrovi, braniborskému kurfiřtovi do Berlína. Na zámku Kostříně 16. 1. Porodila syna Mořice. Avšak už v lednu, po vyhlášení achtu, jí odepřel švagr útočiště a ona musela v kruté zimě Kostřín opustit. Azyl získala až v Haagu. Její dvůr zde vedl značně nákladný život, nikdy neměla pocit, že by se měla uskrovnit. V Nizozemí se narodilo manželům dalších osm zdravých dětí. Zde také r. 1632 ovdověla. Zpráva ji silně zasáhla. Odmítla pozvání bratra Karla k návratu do Anglie, a ten ji i nadále s dětmi podporoval. Do Anglie se vrátila až na samém konci života.

Král a císař Ferdinand II.
(* 9. 7. 1578, českým králem 1617 – 1619 a 1620 – 1637, † 15. 2. 1637)

Byl synem Karla Štýrského, nejmladšího bratra císaře Maxmiliána, a Markéty Bavorské. Vychováván přísně katolicky se (1586) se jako první imatrikuloval na nově založené univerzitě ve Štýrském Hradci. Od r. 1590 získával vzdělání na jezuitské univerzitě v Ingolstadtu. Podle otce v závěti měl být v 18 letech prohlášen za plnoletého a měl převzít vládu ve vnitřním Rakousku. Už při dědičném holdu r. 1596 projevil pevnou povahu, nepřistoupil na žádné stavovské požadavky, a přesto byla přísaha složena. Na svých državách prováděl úspěšně rekatolizaci. Ve sporu mezi Rudolfem a Matyášem se ujal prostřednictví, ale měl výhrady k Matyášovu tolerantnímu postoji k protestantským stavům. 9. 6. 1617 jako adoptovaný syn císaře Matyáše byl Ferdinand na českém zemském sněmu zvolen za budoucího krále. Den před korunovací (29. 6.) odeslal českým stavům podepsaný reverz, slíbil zachovávat starobylé právní a náboženské zvyklosti Království českého. Také moravský zemský sněm ho uznal českým králem a za budoucího markraběte moravského. Po smrti Matyáše ale Země koruny české s Rakouskými dědičnými zeměmi mu odmítly složit přísahu věrnosti a za dědice uznaly arcivévodu Albrechta, spravujícího Nizozemí (ačkoliv se nároků ve Ferdinandův prospěch vzdal). Ferdinandova téměř beznadějná situace se zlepšila, když byl ve Frankfurtu zvolen císařem. Zatímco byl v Čechách sesazen (19. 8.), dohodl se s bratrancem Maxmiliánem Wittelsbachem Bavorským na pomoci. Vídeň byla ohrožena též sedmihradským vévodou Gáborem Bethlenem. Zemské stavy Horních Rakous, spojené s českými vzbouřenci, byli první poražení habsbursko-wittelschbašskou koalicí. Po různých peripetiích, kdy byl Ferdinand odstřelován ve vídeňském hradu českými oblehateli, nabyla Ferdinandova strana převahu, kterou završila porážka armády Fridricha Falckého na Bílé hoře. Po bitvě opustil Maxmilián Bavorský Prahu s bohatou kořistí. Ferdinand pověřil správou země Karla z Lichtenštejna. Ten se usadil v Praze, stál v čele mimořádného soudu a konfiskační komise a pevnou rukou řídil rekatolizaci. 20. 1. 1621 povolal na hrad představitele stavovského povstání pod záminkou, aby je seznámil s novým císařským dekretem, ale dal je uvěznit v Bílé věži. Mnoho z nich bylo odsouzeno a 21. 6. sedmadvacet popraveno. Již 28. 2. 1621 byla znovuvysvěcena katedrála Sv. Víta a Ferdinand osobně dohlížel na opravu. Jeho zásluhou se opět stala důstojným prvním chrámem země. Téhož roku ustanovil v závěti primogenituru a nedělitelné následnictví. R. 1624 byla česká dvorská kancelář, nejvyšší soud a správní instituce českého království přeloženy do Vídně. 1627 mandátem šlechtě a měšťanům nařizoval buď přijmout katolictví, nebo emigrovat. Poddaní na vybranou neměli. Česká katolická šlechta, která podporovala habsburskou stranu, měla nyní čeho litovat, neboť Obnoveným zřízením zemským přišla i ona o své výsady. Ferdinand prosadil absolutismus. Ovládnutím odbojných stavů zdaleka neskončil Ferdinandův boj o udržení habsburské monarchie. V Evropě dosud zuřila vyčerpávající válka, kterou kdysi nezodpovědně rozpoutala česká stavovská opozice svou defenestrací. Císařovo válečné štěstí, vrcholící na konci 20. let, se obrátilo a Ferdinandovým cílem bylo dosáhnout míru. Teprve 1635 se mu podařilo uzavřít separátní mír se saským kurfiřtem – za cenu ztráty obou Lužic. Ferdinand II. je u nás posuzován negativně a zapomíná se na skutečnost, že byl na zemském sněmu řádně zvolen a přijat za českého krále, že před korunovací potvrdil Rudolfův Majestát (po Bílé Hoře ho s chutí rozstřihl nůžkami), a že česká opozice si svou porážku zavinila nejednotností, nezodpovědností a politickou neschopností, proradností i hrabivostí. Muž, kterému někteří autoři přiřkli přídomek „krvavý“, byl přívětivý a usměvavý člověk, laskavý na chudé a nešťastné, ohleduplný v soukromí, zbožný, až bigotní. Vzdělaný a pilný vedl cílevědomou politiku k vnitřnímu stmelení habsburských zemí. Protivníkům, kteří se podrobili, snadno promíjel a rozsudky nad 27 českými vzbouřenci mu těžce zatížily mysl.

previous.jpg, 13kBnext.jpg, 13kB
    © jph 2019