panovnici_h.jpg, 94kB

Král Ladislav, zvaný Pohrobek
(¤ 22. 2. 1440 v Komárně, českým králem od 1453, † 23. 11. 1457)

Syn Alžběty Lucemburské a Albrechta Habsburského. Jeho poručníkem byl otcův bratranec Fridrich III. Štýrský. Dostalo se mu humanistického vzdělání. To ho vedlo k tomu, aby žádal na strýci navrácení dědictví po otci, kterým byly i rukopisy Václava IV. V Uhrách hájil jeho práva Jan Jiskra z Brandýsa, v Čechách i babička Barbora, královna − vdova. Korunován na českého krále byl 28. 10. 1453 v Praze. Čechy byly v té době spravovány zemským správcem Jiříkem, k jehož dobrému hospodaření přispěla i skutečnost, že v Čechách od r. 1452 neproběhl ani válečný konflikt, ani žádná živelní pohroma či epidemie. Bylo dobře a lacino. Proto i rčení, že „za krále Holce byla za groš ovce“. (Holec, tj. muž bezvousý, mladíček) Ladislav byl štíhlý, urostlý, s plavými vlasy a vzdělaný i v jazycích (němčina, latina, čeština a maďarština). Zemřel na leukemii 23. 11. 1757 v Praze při přípravách na svatbu s francouzskou princeznou Magdalenou, dcerou Karla VII. Jeho smrt uprostřed radostných příprav zaznamenal jako memento mori v jednom svém verši i François Villon.

Král Jiří z Poděbrad
(¤ 1420, český král od r. 1458, † 1471)

Byl zván také husitský král, vyznáním podobojí. Jiří byl asi nejtlustším českým králem vlivem neblahé choroby. Byl velikým státníkem a jeho mírové a integrační snahy nejsou dodnes v Evropě doceněny. Zasadil se o dodr− žování tzv. Kompaktát − dohod zaručujících možnost přijímání pod obojí způsobou. Neprávem byl obviňován z toho, že se úkladně zbavil Ladislava Pohrobka. Jeho poselstvo k evropským dvorům, které předkládalo koncepci mírové spolupráce a společné obrany, putovalo z Čech až na konec světa, bylo vizí, která se snad naplňuje až dnes. Přes mírotvorné snahy musel mnoho let své vlády čelit válečným tažením ze všech stran. Jako zemský správce i jako panovník vyvedl zemi z hospodářského úpadku po husarských válkách.

Královna Johanka z Rožmitálu
(¤ ?, provdána 1450, † 1475) II. manželka Jiřího z Poděbrad.

Velmi významná osobnost 15. století,členka významného českého šlechtického rodu, sestra předáka katolické strany Lva z Rožmitálu. Byla dobrou pěstounkou sedmi Jiříkových dětí z prvního manželství s Kunhutou ze Štemberka. Sňatek utrakvisty a katoličky byl obrazem poměrů v Čechách. V prvních letech manželství se Johaně narodily dvě dcery a syn Hynek (renesanční spisovatel a politik). Po korunovaci manželů se však dalších potomků nedočkali, což zhatilo Jiřího dynastické plány. Královna byla manželovi významnou politickou partnerkou a r. 1470 mu stála po boku v čele zemské hotovosti. Po jeho smrti podporovala jeho plány a proslavila se řečí ke stavům před volbou Vladislava Jagella v Kutné Hoře, která je považována za nejvýznamnější politický projev 15. st. Po Vladislavově nástupu na český trůn dál zůstávala významnou politickou osobností a mladý král jí projevoval úctu a přátelství. Konec života prožila na Mělníce. S její osobou je spojen první doložený vánoční dárek pro manžela a pověst o jejím vojenském vystoupení u lesa Kriegwaldu u Týniště n. Orlicí.

Král Matyáš Korvín
(¤ 1440, samozvaným českým vzdorokrálem od 1464, † 6.4. 1490)

Matyáš Hunyadi řečený Korvín (Havran) se narodil v Kluži (Cluj) v Sedmihradsku zemskému gubernátorovi Jánoši Hunyadimu a Alžbětě Szilagnyiové (†1483) z valašsko− uherského šlechtického rodu s chorvatskými předky, otec si vydobyl šlechtický titul vojevůdcovskými schopnostmi ve vojsku císaře Zikmunda. Po otcově smrti (†1456) se uherská šlechta seskupila okolo Hunyadiovců v čele s Michalem Szilagyiem proti Habsburkům. Za pomoci osvědčeného Jana Jiskry z Brandýsa zajal král Ladislav Pohrobek lstí bratry Ladislava a Matyáše. Ladislava dal stít a Matyáše jako vězně přivezl r. 1457 do Prahy. Po králově náhlé smrti propustil Jiří z Poděbrad Matyáše domů zasnoubiv ho s dcerou Kateřinou. V Uhrách byl Matyáš zvolen králem. Poraziv r. 1458 bratříky, sestavil z nich svou tělesnou gardu fekete serek (černou rotu). Roku 1460 byla za Matyášem poslána mladičká nevěsta Kateřina (*1449, † při porodu 1464). Jeho panování bylo plné válek, především proti Turkům (od r. 1463). Od r. 1468 vedl válku se svým tchánem Jiříkem. Dosáhl svého zvolení českým králem menšinovou Zelenohorskou jednotou (1467) a korunovace v Jihlavě (1471). Ovládal Moravu a vedlejší země Koruny české Slezsko a Lužice. R. 1478 ukončil olomouckými dohodami definitivně válku s Vladislavem Jagellonským (dál používal titul český král a panoval v dosud ovládaných územích). R. 1485 dobyl Vídeň. Na konci života zanevřel na své dosavadní spojence – syny krále Jiřího a zabavil jejich majetky ve prospěch svého levobočka Jánoše Korvína (*1473). Nadán renesanční velikostí byl nevelkého vzrůstu a ve zralém věku zavalitý. Smyslný a divoký, sebevědomý a lstivý, humanisticky vzdělán ovládal několik jazyků včetně češtiny. R. 1461 založil v Bratislavě akademii Istropolitanu – první universitu na Slovensku. Pro Uhry znamenal mnoho. Podle práva českého státu Matyáš českým králem nebyl. Pravomocně byl zvolen Vladislav Jagellonský. Matyáš zemřel raněn mrtvicí ve Vídni a pochován byl ve Stoličném Bělehradě.

Král Vladislav II. Jagellonský
(¤ 1.3. 1456, českým králem od 1471, †13.3. 1516,)

Byl synem Kazimíra IV. (*1427, †1492), krále polského a velkoknížete litevského, a Alžběty Habsburské (*1436, †1505), sestry Ladislava Pohrobka. Nástupnictví polského prince na český trůn bylo vyjednáváno ještě za života Jiříka, ale stavovská obec měla právo svobodné volby. K té došlo 27. 5. 1471 v Kutné Hoře a Vladislav byl většinou zvolen. 25.7. se z Krakova v doprovodu 7000 jezdců vydal do Čech. Unavený král dorazil se svým doprovodem do opočenského hradu. Ráno probudily mládence sluneční paprsky. Vyhlédl z okna a spatřil slunce vycházející nad horami. Svůj zážitek pak věnoval Opočnu jako městský znak – v patě modrého štítu je zelené trojvrší, za nímž vychází zlaté slunce, jehož paprsky vyplňují štít, v levém horním rohu štítu je zlatá pěticípá hvězda. Je to jen pověst? 19. 8. vjel urostlý mladík vysoké postavy a sličné tváře do Prahy a 22. 8. byl skromně korunován (– od té doby se uskrovňoval až do smrti). Katolík se stal králem kacířů. V Krakově byl princ vzděláván ve čtení, psaní, studiu spisů církevních otců, latině, polštině, češtině a základům práva. Teď přichází do země, jejíž postavení upadlo a dosud se zmítala v bojích s Matyášem, do odlišného prostředí, s jinou strukturou moci, do země 1. reformace a dvou církví. Ač oddaný katolík, chovající k nekatolíkům nedůvěru, respektuje je a příčí se mu pronásledování. Hledá cesty, jak husity smířit s Římem a Evropou. Těžiště moci bylo v rukou šlechty. Doba vlády Vladislavovy nebyla klidná, ale ve srovnání s nedalekou minulostí byl pokoj. Kvetla vzdělanost a umění, vznikaly stavby vrcholné gotiky. Po smrti Matyáše Korvína usilovali čeští stavové pro Vladislava o uherskou korunu. Slibovali si od toho zvýšení prestiže českého krále. Uhři podmínili přijetí Vladislava také jeho přítomností v Budíně. Vladislav byl od r. 1490 v Praze jen 3x. Alespoň, že se české koruně vrátila ztracená území – Morava, Slezsko a Lužice – i když i to byl pro českou diplomacii těžký oříšek (1509). Vladislav měl smysl pro humor, byl uctivý ke starším, citlivý, dobromyslný i laskavý. Každému přitakal, každému uvěřil – vysloužil si přezdívku král Dobře (Rex Bene). Neměl silnou touhu po moci. Přesto zajistil mír a udržel dvě významná království. Jeho sňatky byly politické spekulace osnované jeho okolím. Byl zdrženlivý a dlouho považovaný za panice, přesto byl kurií označován za bigamistu. Po smrti třetí milované manželky propadl depresi. Stal se lítostivým a plakal i na veřejnosti. Plakal také při podpisu nástupnických dohod, jimiž své děti zaslíbil dětem z habsburského rodu.

Královna Barbora Hlohovská
(¤ 30.5. 1464, †4.11. 1511)

Otcem Barbory byl kurfiřt Albrecht IV. Achylles Hohen− zollern, kníže ansbašský, vládce Braniborska. Matkou byla jeho druhá žena Anna, dcera saského kurfiřta Fridricha II. Osmiletou Barborku provdali (1472) za jednoho z posled− ních Piastovců Jindřicha XIX. Hlohovského. Čtyřicetiletý vévoda zemřel po čtyřech letech, aniž by byl sňatek naplněn. Barborka neopustila Ansbach, zde také získala, asi od augustiniánů, slušné vzdělání. Jindřich,pro případ smrti bez dětí, zapsal Barboře veškeré své země. Ve Hlohovsku− Krosensku nikdy nebyla, ale od svého ovdovění byla nazývána Hlohovskou. Barbořin otec byl spojencem krále Jiřího. Ač katolík, byl odpůrcem císaře, papeže i Matyáše Korvína. Byl vynikajícím finančníkem a za jeho peníze zrušil papež kletbu nad Jiříkem. Sezdání Vladislava a Barborky byl asi nápad Kazimírův a zalíbil se i české diplomacii. 12. 9. 1476 byla Vladislavovi zasnoubena a koncem roku byl v Ansbachu uzavřen na dálku sňatek. Vladislav se měl stát pánem Hlohovska, které by zapadlo do rámce braniborských, polských a českých držav. K dovršení sňatku mělo dojít v Praze. Nevěstě, obávající se, že není dost hezká, dal otec ušít šaty z nejjemnějších sametů, hedvábí a krajek až v Benátkách. Ale Barbořiných zemí se zmocnil bratr jejího zemřelého manžela. Matyáš, fakticky vládnoucí ve Slezsku, mu Hlohovsko udělil v léno. Mírem 1478 mezi Matyášem a Vladislavem dostala Barbora 50.000 zlatých odškodného, ale pro jagellonskou stranu a českou diplomacii přestala být výhodnou. Váhavý Vladislav se nerozhodl, zda dodržet rytířskou povinnost, nebo na nátlak okolí hledat jinou nevěstu. Barbora putovala se svým malým dvorem po franckých hradech, zostuzená a zklamaná a zapomínalo se na ni. Sňatek byl papežem zrušen r. 1500. Barbora, která od uzavření svatebních smluv užívala titul česká královna, se pak provdala za málo významného franckého šlechtice a prožila s ním zbytek života. Ansbach byl místem jejího narození i skonu a pohřbena byla v kapli Bratrstva zlaté labutě, rytířského řádu, založeného jejím otcem.

Královna Beatrice Aragonská
(¤14.11. 1457, †13.11. 1508)

Narodila se v Neapoli na dvoře svého děda Alfonse Aragonského . Jejím otcem byl Alfonsův levoboček Ferdinand I. zvaný Ferrante, který se po smrti otce ujal vlády v Neapolsku. Matkou byla Isabella di Chiaramonte, dcera Tristana, hraběte z Copertina. Vychytralý a hrubý otec provdal šestiletou Beatrici za pětiletého bratrance Giovanna Battistu Marzana, syna vévody ze Sessy, do roka oba Marzany zajal a nechal zemřít ve sklepích neapolského Castel Nuovo. Matka malé princezny brzy zemřela a Beatrice se upnula ke starší sestře Eleonoře. Matka i sestra jí vštěpovaly zásady křesťanské víry a morálky a na skvělém a bohatém otcovském dvoře se jí dostalo vynikajícího humanistického vzdělání. Byla miláčkem svého otce. Šestnáctileté povolil vlastní dvůr. Beatrice byla vládychtivá, domýšlivá, rozmařilá, pyšná, nevalných morálních zásad, milovala umění, četla klasiky, hovořila několika jazyky, milovala jízdu na koni, lov se sokoly, tanec, módní oděvy, vzácné šperky, hru v karty a milostná dobrodružství. O sedmnáctiletou se začal ucházel Matyáš Korvín. Byl už deset let vdovcem. Mocný panovník byl pro královské rody povýšencem bez urozeného rodokmenu. Beatrice znamenala pro Matyáše společenský vzestup. Sňatek byl uzavřen 15.9. 1475 v Neapoli v zastoupení a manželé se setkali 10.12. 1476 ve Stoličném Bělehradě, kde byla korunována. Matyáš zahořel obdivem a láskou. Zhýčkaná a zmlsaná Beatrice byla spokojená s divokým a vášnivým chotěm, ale odpuzovala ji nízká úroveň a barbarství jeho dvora. Choulostivá jižní kráska trpěla kloubovým revmatismem, bála se zimy. Tchýně Alžběta ji nenáviděla. I milující Matyáš přiznal, že si nedokázala získat obdiv a lásku poddaných a ani o to neusilovala. Přes velké úsilí neotěhotněla a tloustla. Její tchýně Alžběta dosáhla r. 1479 přijetí Matyášova levobočka, šestiletého Jánoše, u dvora. Beatrice Jánoše nenáviděla. Vztah mezi milujícími se temperamentními manželi se měnil v zápas. Matyáš umíral zasažen záchvatem mrtvice, Beatrice byla u něho a hladila mu tvář. Manželova smrt byla pro ni těžkou ranou. Když stavové zamýšleli zvolit Vladislava, rozhodla se za něho provdat. Urputně se chtěla udržet na trůně. „Varuj se, králi, té Neapolitánky jako moru…“, radil kancléř Jan Filipec, ale Beatrice měla peníze na vojsko a dala ultimátum: sňatek – nebo vyplatit věno a výdaje. Vladislav ji upozornil, že je ženat, nic neslíbil a nic nemůže vyplatit. Vladislavova korunovace se konala 18.9 1490, Beatrice odešla do Ostřihomě k synovci a vyhrožovala. Uhři na Vladislava naléhali. Král vyhlásil, že se ožení jen pro nátlak, že sňatek nenaplní a že jej bude vždy považovat za neplatný – vynucený, opakoval, že není volný. Zachovala se o tom králova písemná protestace. Tajný sňatek proběhl v Ostřihomi 4.10. 1490. Po obřadu král nevěstu bez polibku opustil a jejím vojskem zahnal u Košic bratra. Hrozila mu také turecká agrese a ze západu útočil Maxmillián Habsburský. Teprve na jaře 1491 po návratu z bitevního pole mohla Beatrice manžela vášnivě obejmout a začala se titulovat „Beatrice, královna uherská a česká, rakouská vévodkyně z boží milosti“. Již na přelomu roku ji král odmítal a uherští stavové ji zavrhli. Papežská konsistoř se skandálem zabývala opakovaně a ještě 1497 hřměl papež o bigamistovi. Přeskupování politických sil v Evropě nakonec přimělo papeže prohlásit obě Vladislavova manželství za neplatná. Beatrice přijala verdikt důstojně. Odmítla Vladislavovu nabídku žít v Uhrách z penze královské komory a 1501 se vrátila do Neapole. Až do smrti vedla boj o výplatu věna. Pohřbena byla v neapolské katedrále jako královna. Zbylo po ní velké bohatství.

Královna Anna z Foix
(¤1480 nebo 1484, provdána 1502, †26.7. 1506)

Jejím otcem byl Gaston z Foix, druhý hrabě z Candale, a matkou jeho sestřenice Kateřina z Foix, infantka navarrská. Okolo r. 1500 byla Anna členkou dvora své příbuzné, francouzské královny Anny Bretaňské.Vladislav po zrušení obou svých sňatků vyslal na dvůr v Blois s důvěrným posláním Jiřího z Běšin. Královna poslala dva portréty navržených dívek a on si ve svých 46 letech konečně mohl vybrat nevěstu podle svého srdce. Vybral si Annu. Po důkladných přípravách se netrpělivá nevěsta s početným doprovodem a výbavou 21.5.1502 vydává na cestu. Přes Lyon, zasněžené vrcholky Alp, Milán a Pádskou nížinu dorazila 31.7. do Benátek. Benátská republika hrála důležitou politickou roli. Benátčané, spojenci Ludvíka XII., usilovali o spojenectví s uherským králem. Připravili pro jeho nevěstu program zábav, hostin, tanců, koncertů, návštěv pamětihodností. Anna ztrávila v Benátkách tři týdny a propadla jejich kouzlu. Vynaložené dukáty se bohatým Benátčanům vyplatily. Ve Stoličném Bělehradě se konala svatba a královna byla korunována. Král byl šťasten. Vyslanci píší do Benátek o králově zamilovanosti a královnině láskyplném vztahu. Vladislav děkuje francouzské královně a svěřuje se, že „nic na celém světe není dražší a rozkošnější“. Anna, na rozdíl od Beatrice, si na nic nestěžuje a chápe se péče o rozmnožení královských příjmů. Poznenáhlu vstupuje do politiky. Orientuje se na spolupráci s Benátkami. 13.7. 1503 přichází na svět princezna Anna. Budín bouřlivě oslavuje, ale českých zemí se zpráva příliš nedotkla. Prahu vzrušují spory o politická práva měšťanů a kompetence zemského a komorního soudu. Zemi sužovalo sucho, hynul dobytek, vznikaly požáry a utrpení dovršila krutá zima a přívaly sněhu. Drahotu a hlad provázely neznámé epidemie. Radost z děťátka vystřídalo zděšení a zoufalství. Král Vladislav byl v lednu 1504 zasažen mrtvicí. Po pěti dnech začalo ochrnutí ustupovat a do měsíce byl král mimo nebezpečí smrti. Královna vykonala zbožnou pouť k Panně Marii a obdarovala kostel. Aby obveselila nemocného chotě, prosí benátskou signorii, aby po kupcích poslala bílého mluvícího papouška. Bílý ptáček není k mání, a tak vezou z Benátek do Budína barevného s čepičkou. Z hlášení benátských vyslanců se i po staletích, dozvídáme, jak se král rozveselil, pozoroval drahocenný dárek a projevoval manželce vděčnost za pomoc. Po uzdravení se chystají král s královnou do Čech, aby se Anna seznámila s Prahou a Českým královstvím, ale okolnosti cestě nepřejí. Jan Zápolský usiluje o ruku maličké princezny země se zmítá ve sporech a zvenčí se tlačí Maxmillián Habsburský. Král s královnou nemohou opustit Uhry. R. 1505 je královna opět těhotná. Okolnosti nutí Vladislava uzavřít tajné dohody o vzájemných sňatcích dětí z rodu habsburského a jagellonského. Uprostřed bouřlivých událostí královna předčasně porodila 1.7. 1506 syna Ludvíka. V šestinedělí zemřela. Král nebyl k utišení, stáhl se do samoty a tvář mu zarostla divokým vousem. Česká královna Anna z Foix zesnula, aniž vstoupila na půdu Českého království. Neodmítala „kacířskou zemi“, ani nepronásledovala nekatolíky. Těhotenství, nemoc i válečné napětí nedovolily cestu do Čech. Byla pro krále jediný důvěrník a rádce, který se důrazně a úspěšně staral o královské důchody a pořádek na královském dvoře. Její ztráta byla, nejen pro krále, ale i pro poddané, nenahraditelná.

Král Ludvík Jagellonský
(¤ 1.7. 1506, českým králem 1509−16 a 1516−26, † 26.8 1526)

Římský král Maxmillián v obavě, že Vladislav neodolá mocnému Janu Zápolskému, vtrhl s vojskem do Uher. Narození malého prince zastavilo Maxmilliánův postup. Už 19.7. byl uzavřen smír, dohody o spolupráci proti Turkům a obnovené sňatkové smlouvy. Novorozeňátku vybrali uherští magnáti jméno po uherském králi Ludvíkovi Velikém z rodu Anjou. Otec, změniv se ztrátou milované ženy v zasmušilého starce, sužován uherskými poměry i nemocemi, usiloval zabezpečit syna co nejdříve korunovací. K uherské došlo ve Stoličném Bělehradě 4.6. 1508. Čechové uvítali krále s dětmi 10.2. 1509 na moravském pomezí a 17.2. dorazil královský dvůr do Prahy. Korunovace se však mohla konat až 11.3., protože Ludvík onemocněl neštovicemi. Poprchávalo, když v náručí strýce plakal Ludvíček pod těžkou korunou, plakala i Anna a vztahovala ručky. Slzící otec jí vložil královský diadém na hlavu a narušil tím vážně obřad – koruna náležela jen Ludvíkovi, ale nikdo z přítomných se neohradil, jen kronikář zaznamenal příhodu s dojetím. Poslední pobyt Vladislava znamenal obnovení lesku hlavního města. Naposledy v Čechách se král věnoval vyřizování státních záležitostí. Pobyt v Praze se protáhl asi na rok a delší čas prodlela rodina na Moravě a ve Slezsku. Čeští stavové byli rozčarováni, že děti neumějí česky. (Později Ludvík mluvil sedmi jazyky.) 22.7. 1515 se konal ve Vídni dvojí habsbursko−jagellonský sňatek. Devítiletý Ludvík byl sezdán s desetiletou Marií a Anna s císařem Maxmilliánem jako zástupcem jednoho z jeho vnuků. Do Budína se vracel nemocný Vladislav se synem. 13.3. 1516 zemřel. Král – dítě usedá na dva trůny, vržen do zmatků uhersko−české politiky. V dubnu 1516 píše strýci Zikmundovi: „Zesnulý otec zanechal nás v tomto našem útlém dětském věku tváří v tvář vládě, jež by se jevila náročnou a obtížnou i vladařům dospělým a ve válce zkoušeným“. Mladý král rostl a dospíval. Jan Dubravius jej charakterizoval: „K němu sluší se zdůraznit tři mimořádné rysy, vesměs výraz přílišné předčasnosti: že totiž brzy dospěl, že mu předčasně vyrostl vous a že mu už v osmnácti letech zešedivěl vlas“. R. 1521 k manželovi přesídlila Marie. Korunována ve Stoličném Bělehradě byla odevzdána manželovi. Ludvík se do manželky upřímně zamiloval, obdivoval ji a byla mu oporou. Za její pomoci pronikal do politiky, jako panovník se začal jevit nadějně. 1522 odjeli král s královnou konečně do Čech – Češi podmínili svých 50.000 mužů proti Turkům, jen když se Marie nechá korunovat. 28.3. 1522 přibyli do Prahy, kde ztrávili skoro rok. Králi a královně se podařilo zasáhnout do českých poměrů. Odjezd z Prahy 16.3. 1523 si vynutila turecká hrozba. Král měl svoji představu o povinnosti křesťanského vladaře, ač ho strýc Zikmund Jagellonský nabádal k opatrnosti. V rozhodné chvíli se Ludvík nedočkal žádné pomoci od okolních monarchů. Předem prohraná bitva proti lépe vyzbrojené veliké přesile trvala devadesát minut. Nepřežil téměř nikdo. Jen několik pánů vytrhlo Ludvíka z boje. Se dvěma průvodci se dal na útěk, který provázela bouře a průtrž mračen. Ludvík v těžkém brnění na raněném koni překonával rozvodněnou zátoku Dunaje. Na druhý břeh už kůň nevyskočil. Ludvíkovo tělo bylo teprve v listopadu nalezeno a manželkou uloženo vedle rodičů ve Stoličném Bělehradě.

Královna Marie Habsburská
(¤17.9. 1505 v Bruselu, provdána 22.7. 1515, † 18.10. 1558)

„Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se zasnubuj“. Tato myšlenka císaře Maxmilliána předurčila osud jeho sotva roční vnučky. Její otec, Filip Sličný, kastilský král a vládce Nizozemí, syn Maxmilliánův, zemřel už r. 1506 a matka Jana Kastilsko−Aragonská, propadajíc do depresí, uchýlila se do kláštera. Marie se dvěma sestrami a bratrem Karlem zůstali v Mechelen v Nizozemí. Císař Maxmillián vyslal k opuštěným vnoučatům ovdovělou dceru Markétu, místodržící v Nizozemí. Dvůr tety byl neobyčejně kultivovaný a děti byly pečlivě vychovávány a vzdělávány – dívky stejně jako bratr Karel. Marie byla drobná dívka, obratná a vytrvalá, ukázněná, nadaná a vzdělaná, se smyslem pro hudbu, tanec, jízdu na koni i lov. Měla snědou pleť a velké tmavé oči. Na Maxmilliánovo přání opustila tetu a rodné Nizozemí (1515) a vydala se do Vídně jako Ludvíkova nevěsta. Po Ludvíkově návratu do Budína zůstala ve Vídni se svou švagrovou Annou a r. 1517 byly obě poslány do bezpečného Innsbrucku. R. 1521 se odebrala do Bratislavy a odtud do Budína. Tam, už jako korunovaná královna, energicky začala zasahovat do vládních záležitostí. Až do Ludvíkovy smrti posilovala v Uhrách habsburský vliv. Šlo především o koordinovanou obranu proti Turkům. Do Čech přijela po boku manželově r. 1522. Její korunovace 29.5. 1522 byla provázena zmatky typickými pro rozhádanou českou nobilitu. Páni se nemohli dohodnout, kdo ponese ke korunovaci korunovační klenoty. Nakonec nesl korunu a žezlo král Ludvík, meč Ludvíkův bratranec, markrabě braniborský, královna sama symbolickou zlatou skývu chleba. V Praze rozbouřila místní politickou scénu. Smrt manžela ji, až na krátký pobyt ve Znojmě, definitivně odvedla od záležitostí Českého království. V Uhrách se snažila podporovat habsburské zájmy. Zaplatila své úsilí fysickým vyčerpáním. Roku 1530 se sešla s bratry, císařem Karlem a králem Ferdinandem, v Augsburgu. Karel pověřil pětadvacetiletou vdovu regentstvím v Nizozemí. Pro milovaného Karla pracovala dalších 29 let. Vynaložila na to všechny nadprůměrné vlohy. Rozuměla finančnictví, politice i vedení války a pracovala pro blaho zemí, jimž vládla. Po Karlově abdikaci odstoupila i ona. V Nizozemí tak, jako kdysi její teta, vychovala osiřelé děti sestry Isabelly. Její postavení bylo nevděčné. Byla to mimořádná žena mnohostranného nadání. Zemřela v Cigal ve Španělsku. Až roku 1574 byly její ostatky uloženy v Escorialu.

previous.jpg, 13kBnext.jpg, 13kB
    © jph 2019