panovnici_h.jpg, 94kB

Kníže Svatopluk
(¤ ?; vládl 1107−1109; † 21.9. 1109)

Syn Oty I. Sličného Olomouckého (+ 1187) a Eufemie Uherské († asi 1111). Po otcově smrti se regentkou olomouckého údělu stala matka Eufemie, jako spoluvládkyně se synem je uváděna ještě 1099, ale 1101 je Svatopluk suverenním knížetem v tomto údělu a podporuje svého bratrance Bořivoje proti příbuzným i při tažení do Polska. Tehdy však mezi nimi došlo k rozkolu, když Bořivoj bratrance zradil a ošidil. Svatopluk byl drsný bojovník, rozený vůdce i obratný politik. Přísahal Bořivojovi pomstu. Po prvním nezdařeném pokusu 1105 se zmocnil ústřední vlády 14.5. 1107. Roku 1108 se Svatoplukovi a jeho manželce narodil syn Václav Jindřich, jemuž byl kmotrem císař Jindřich V. Při jednom z vojenských tažení zanechal jako místodržící jakéhosi Vacka a Vršovce Mutinu. Vacek Mutinu nařkl ze zrady, což vedlo k vyvraždění Vršovců v říjnu 1108. Při jednom z následujících tažení si kníže o větev vyrazil oko. Po uzdravení na jaře 1109 vpadl do Uher a po boku Jindřicha V. do Polska. Tehdy zahynul rukou vraha, který mu vrazil kopí mezi lopatky. Soudobé prameny podezírají nějakého Vršovce, nebo přívržence Bořivoje. Vrah nebyl odhalen. Svatopluk snad mohl být pohřben v klad− rubském klášteře (někdy je považován za jeho zakladatele). Jisté je, že založil kostel sv. Václava na olomouckém hradě.

Kněžna neznámého jména
(¤?; † ?) manželka Svatoplukova

Děkan Kosmas o této paní napsal: „Roku narození Páně 1108, jak se často stává, kde dva, muž a žena, spí v jedné posteli, ihned třetí zplodí se z nich, aby byl člověkem též, tak vznešená choť knížete Svatopluka zrodila něžného syna a k mateřským prsům ho zvedla.“ Kněžna, jejíž jméno zůstalo zapomenuto, se objevila o staletí později v pověstech Orlických hor. Jedna z nich vypráví o Vršovci Soběborovi, který probodnuv Svatopluka, vyzdvihl na kůň čekající ženu a ujel do hradu na skále. Byl to vršovecký hrad Přím ukrytý v hlubokých lesích nad řekou. Tam se prý Soběborově ženě narodila dvojčata chlapci, pokračovatelé rodu Vršovců. Tato pověst vznikla patrně v 16. století, kdy příslušník rodu Vršoviců − Sekerků, Jaroslav Sekerka ze Sedlčic, rozšířil pověst o domnělém původu svého rodu a 1543 učinil krok k legalizaci svého rodokmenu s padělanými dokumenty. Později legalizace skutečně dosáhl, a tak o bezejmenné kněžně zůstalo v historické paměti bohatší povědomí než o mnohých kněžnách, jejichž jména jsou známa.

Kníže Vladislav I.
(¤ ? mezi 1080−90; vládl 1009−1117 a 1120−1125; † 12.4. 1125)

Syn Vratislava II. a Svatavy se ujal se vlády po svém bratranci Svatoplukovi, kterého podporoval a byl ustanoven jeho nástupcem. Jeho manželkou se stala Rejčka (Richenza − Rychsa) z Bergu. Roku 1114 se objevuje na svatebních oslavách císaře ve funkci říšského číšníka. Z této pocty vzniklo právo českého krále náležet mezi kurfiřty. Je to nejstarší zmínka o říšském arciúřadu (ostatní tři jsou doloženy o několik desítek let později) a o arcičíšnickém arciúřadu českého panovníka. R. 1115 založil kladrubský benediktinský klášter s mimořádným nadáním, kde byl posléze pohřben. V letech 1117−1120 vládl zřejmě se starším bratrem Bořivojem formou spoluvlády. Před Vánoci 1124 vážně onemocněl. Otázka nástupnictví se stala velmi naléhavou. Nároky si činil bratranec Otík Olomoucký, který byl zároveň Vladislavovým švagrem − manželem Žofie z Bergu, ale také nejmladší bratr Soběslav. Za Soběslavovo nástupnictví se přimlouvala královna matka Svatava a bamberský biskup Ota, jehož přivolala na pomoc. Nemocný Vladislav se nakonec s bratrem usmířil, čímž mu otevřel cestu ke knížecímu stolci. Na Vladislavových denárech se poprvé objevuje lev s Herkulem − ne však ještě jako heraldické znamení, ale jako symbol boje člověka se zlem. Do Vladislavovy doby patří také vznik kroniky děkana Kosmy (v letech 1119− 1125). „...nebylo v něm ani pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti; jsa přísným, předce dal se snadno smířiti skvěje se udatenstvím, nemiloval přece války... jest předek a rodič celého potom královského kmene v Čechách...“ (F. Palacký: Dějiny národa českého).

Kněžna Rejčka (Rychsa) z Bergu
(¤ ?; provdána před r. 1111; † 27. 9. 1125 v Reinbachu)

Manželka Vladislava I., dcera Jindřicha z Bergu z rodu markrabat Burganských. Její sestra Sofie (Žofie) byla provdána 1114 za olomouckého Otíka Černého a sestra Salomena za polského knížete Boleslava Křivoústého. Kněžna Rejčka porodila manželovi čtyři děti (o kterých hovoří prameny): Svatavu, Vladislava, Děpolta a Jindřicha. Byla to asi ona, která pozvala do manželem založeného kladrubského kláštera benediktiny z Zwiefalten, aby doplnili původní počet domácích.

Kníže Soběslav I.
(¤ okolo 1090, vládl 1125−1140, † 14.2. 1140)

Nejmladší syn Vratislava II. a Svatavy. V mládí, za vlády bratří a bratrance, se těšil střídavě jejich přízni či nepřízni a střídavě pobýval ve vyhnanství. R. 1123 se oženil s uherskou princeznou Adleytou a byl i s rodinou vyhnán z moravského údělu. Po smíření s umírajícím bratrem zasedl na knížecí stolec. Bratranec Ota Olomoucký, přesvědčen o svých lepších nárocích, uchýlil se o pomoc k novému římskému králi Lotharovi. Vpád jeho vojsk s Otovým doprovodem předznamenal jedno z nejvýznamnějších vítězství českého knížete. Bitva se odehrála u Chlumce nedaleko Teplic r. 1126. Ota padl mezi prvními. Vítězství bylo přiřknuto sv. Václavu, věčnému knížeti, české vojsko táhlo do boje se svatováclavským kopím a pod svatovojtěšským praporcem. Soběslav usedl na stolec jako politicky zralý muž a zkušený válečník. Jeho první kroky vedly k ustanovení pořádku mezi příbuznými. Upevnění jeho postavení vyvrcholilo potrestáním spiklenců, chystajících na něho atentát roku 1130. Tituloval se jako samovládce − Boemorum monarcha, a na čas jím skutečně byl. Podle kronikáře byl Soběslav I. štědrý, rozvážný, příjemný, střídmý a spravedlivý, takže s příbuznými své vztahy urovnal a podělil je spravedlivě úděly. Hleděl si zvelebování země řadou staveb církevních i světských. Dal opevnit knížecí sídlo − Pražský hrad, stavěl knížecí palác a opevňoval také pohraniční hrady. Při dohlížení na stavbu ho zastihla nemoc a smrt v místě zvaném Hostin Hradec − snad Hostinné, jak soudil Palacký. Pohřben byl na Vyšehradě vedle rodičů. Na pozadí je znázorněna bitva s králem Lotharem, kde je poprvé Sv. Václav považován za zemského patrona, pomocníka v boji a některé ze Soběslavových staveb.

Kněžna Adleyta Uherská
(¤ asi 1105−7, provdaná 1123; † 15.9. 1140)

Manželka Soběslava I.,dcera Almuše Uherského a sestra uherského krále Bély. Manželství bylo požehnáno pěti dětmi − Vladislavem, Soběslavem, Marií, Oldřichem a Václavem. „Soběslav zdá se, že požíval s Adleitou Uherskou vždy nekaleného štěstí v domácnosti. Láska jeho manželská nabyla také politické důležitosti, řídivši ho i v poměrech v cizině; a není pochyby, že i Adleita milovala jej celým srdcem, ana po jeho smrti hořem pro něho se utrápila.“ (Fr. Palacký: Dějiny národa českého).

Kníže Vladislav II. a král toho jména I.
(¤ okolo 1110, vládl 1140−1172, † 1174)

O synovi Vladislava I. a Rejčky jsou zprávy už z doby vlády jeho strýce. Roku 1133 se uchýlil k příbuzným do Bavorska a r.1136, kdy měl vést pomocný oddíl českého vojska do Itálie, ale utekl i s penězi do Uher. Po smrti strýce r. 1140 byl už třetí den předáky nastolen. Zbavil nástupnictví bratrance Vladislava, syna Soběslavova. Ten se stal jeho trvalým nepřítelem. Krátce po jeho nástupu se část nobility vzbouřila a soustředila na Moravě. Na knížecí stolec spiklenci prosazovali Konráda II. Znojemského, nesporně staršího. Stařešinský řád stále platil. Vladislava podporovali jeho mladší bratři, Děpolt a Jindřich a biskup Jindřich Zdík a podporovali ho celý svůj život. Spiklenci vtrhli r. 1142 do Čech, a zatímco Vladislav spěchal pro pomoc k římskému králi Konrádovi III., uhájil Děpolt se švagrovou Kedrutou Pražský hrad. Na oplátku r. 1143 pustošil Vladislav Moravu. Smír s údělníky sjednal nakonec papežský legát. Roku 1147 se Vladislav účastnil II. křížové výpravy do Svaté země spolu s bratrem Jaromírem, synovcem Spytihněvem a velmoži. Zemi spravoval spolehlivý Děpolt. Zubožené vojsko se vrátilo roku 1148. S novým římským králem (pozdějším císařem) Fridrichem Barbarossou měl napjaté vztahy až do jeho svatby ve Würtzburgu r. 1156, kde náš kníže zastával číšnickou arcihodnost. Vladislav slíbil pomoc při dobývání Milána a Barbarossa královský titul. České vojsko se vyznamenalo nejen statečností, ale i brutalitou. Milán se podrobil r. 1158 a Vladislav byl korunován 1. října.Avšak královský titul byl od počátku zčásti znehodnocen osobní vazbou na Barbarossu, třebaže Vladislav mu nikdy nesložil slib věrnosti a nepřijal Čechy v léno, klesl do hluboké závislosti. Přecenil svůj vztah k císaři a dostal se do jeho nevůle už roku 1167 pro investituru syna Vojtěcha − salcburského arcibiskupa. Unavený, zestárlý a nemocný král roku 1172 abdikoval ve prospěch nejstaršího syna Bedřicha, přesvědčen o dědičnosti královského titulu. Barbarossa však Bedřicha neuznal, sesadil ho a léno udělil Oldřichovi, třetímu synovi Soběslava I. Ten je neprodleně postoupil staršímu bratru Soběslavovi. Ten velkoryse nabídl králi důstojný pobyt ve Strahovském klášteře, který Vladislav II. založil. Král odmítl a dožil s druhou ženou Juditou na jednom z jejích duryňských statků Meerane. Tam zemřel roku 1174. Pohřben byl nejdříve n Míšni, pak ho však Soběslav dal pochovat na Strahově. Od Vladislava se objevuje český lev jako znak krále. Současně se používala i Svatováclavská orlice − znak ostatních příslušníků rodu, ale hlavně znak zemí Koruny české. Děpolticové, přemyslovská větev králova bratra používala polcený znak půl lva půl orlice. Znaky vznikly z potřeby rozpoznávat příslušnost na velkých válečných taženích jakými byly křížové výpravy

Kněžna Kedruta (Gertruda) Bábenberská
(¤ ?, provdána 1140, † 4. 8. 1150)

První manželka Vladislavova byla dcerou Leopolda III. Bábenberského, později svatořečeného, a nevlastní sestrou římského krále Konráda III. Sňatek byl pro Vladislava politicky velmi výhodný. Kedruta byla statečná a činorodá žena. V době obležení Prahy r. 1142 uhájila se švagrem Děpoltem Pražský hrad. Manžela obdařila dětmi Bedřichem (příštím knížetem), Svatoplukem, Vojtěchem (jenž se stal salzburským arci− biskupem) a Anežkou (svatojiřskou abatyší). Zemřela po desetiletém manželství.

Kněžna a královna Judita Duryňská
(¤ ?, provdána 1153, † 9. 9. po roce 1174)

Krásná a vzdělaná druhá manželka Vladislavova byla sestrou duryňského lantkarabího Ludvíka II. Železného. Byla příbuznou Fridricha Barbarossy. Její sestra se provdala za jiného Přemyslovce − Oldřicha Soběslavice. Sňatek − politicky výhodný sjednal Vladislavův diplomat biskup Daniel. Zřejmě na oslavu manželovy korunovace iniciovala vybudování kamenného mostu přes Vltavu. Pro stavbu byl vzorem most v Řezně a královna na práce osobně dohlížela. Juditin most měl dvacet pilířů, dvaadvacet oblouků, dvě věže na malostranské straně řeky a jednu na staroměstské, měřil přes půl kilometru a stál trochu severněji od dnešního Karlova mostu. Sloužil do osudné povodně roku 1342. Dosud se zachovala severní malostranská věž a zbytky pilířů na obou stranách řeky. Královna založila také klášter premonstrátek v Teplicích. Jejími dětmi byli příští panovníci v zemích Koruny české Přemysl a Vladislav.

Kníže Soběslav II.
(¤ asi 1128, vládl 1173−1178, † 29.1.1180)

Byl druhým synem Soběslava I. a Adleyty Uherské. Zatímco jeho starší bratr Vladislav zbaven nástupnictví odešel do Uher, kde zemřel roku 1165, Soběslav se dědických nároků nevzdal. Několikrát se pokusil zmocnit vlády a několikrát byl zajat a vězněn (celkem 13 let), několikrát pobýval v exilu se svými mladšími bratry Oldřichem a Václavem. Roku 1173 mu v Hermsdorfu u Gery věrný bratr Oldřich postoupil léno symbolizované praporcem, udělené mu Barbarossou. Císař od obou potřeboval vojenskou pomoc, takže nic nenamítal. Soběslav se za vlastní útrapy nemstil synům svého bratrance krále Vladislava. Dokonce pomohl Vojtěchovi, metropolitovi v Salzburku, jenž se potýkal s nevůlí císaře mnoho let. Vladislavovi nabídl pobyt v Čechách a později mu dopřál čestný pohřeb. V době svého nástupu byl zralým mužem a ačkoliv za své povznesení vděčil císaři, nebyl k němu pokorný. Projevil značné vladařské schopnosti. Snažil se zachovat co nejvíce nezávislosti. Byl obratný, nezlomné energie, snažil se zmírnit zátěž obyvatel, byl spravedlivý, velkorysý a statečný. Na svou dobu byl překvapivě lidský. Snad pro vlastní strádání nebo díky dětství v harmonické rodině. Podle kronikáře se obklopoval lidmi neurozenými. Nejsou však doklady, že by s velmoži vyhledával střety. Prostě jim nedůvěřoval − později se ukázalo, že oprávněně. Jeho důvěra v neurozené svobodníky byla pochopitelná avšak bez budoucnosti. Milevský opat kronikář Jarloch ho označil přízviskem „princeps ruscicorum − kníže sedláků“. V letech 1175−6 se dostal do konfliktu o původně české Vitorazsko, kde se snažil zamezit přílivu rakouských kolonistů. Roku 1178 byl Soběslav smeten domácí zradou a intrikou císaře, který udělil léno slabému Bedřichovi. Bedřich vpadl do Čech na konci léta, kdy Soběslavovo vojsko pracovalo na polích. Soběslav byl nucen vydat hrad a opevnil se na dnes neurčeném hradě Skála. S Bedřichem se utkal znovu v lednu. Zaskočil ho u Berouna a prchající Bedřichovo vojsko se zastavilo až u Prčic. Po několika dnech se utkali znovu na pankrácké pláni, v místě od těch dob zvaném Bojiště. Pomoc znojemského Konráda rozhodla v Bedřichův prospěch. Soběslav ještě rok vzdoroval a nakonec byl nucen prchnout do ciziny, kde 28.1.1180 zemřel. Pohřben byl na Vyšehradě.

previous.jpg, 13kBnext.jpg, 13kB
    © jph 2019